Novinky

Berounka 2016  Akce | 14.07.2016


Po loňském úspěšném zájezdu na Otavu nebylo vůbec jednoduché vybrat další řeku. Vznesený návrh na Berounku se mi s blížícím termínem přestával líbit. Berounku totiž předchází pověst krásné, ale líné řeky.

Nedemokraticky jsem tedy rozhodl pokračovat na Lužnici ze Soběslavi až takřka k soutoku s Vltavou. Už to také moc nepoteče, ale kulturní památky nám to měly vynahradit. Všichni s tím byli smířeni. Ani termín se nevybíral lehce. Kvůli svatbě (dvakrát se měnil) a oslavám klubu to nebylo jednoduché. Konečné datum bylo nakonec stanoveno na 24. – 26. června 2016 s odjezdem ve čtvrtek 23. v odpoledních hodinách. Jenže dva týdny před termínem bylo vše jinak. Páva ze srazu saunařů přinesl informaci, že Lužnice dole neteče a jsou tam komáři (to jsme věděli) a že doporučuje Berounku. Nic víc, nic míň. Ani na druhý pokus nedonesl žádnou radu, kam se vydat, nebo který úsek vybrat. Nezbylo nic jiného, než začít hledat na internetu. Na stránkách Vodackanavigace jsem na Berounce našel půjčovnu ASK sport. Po krátkém telefonátu mi ochotný pracovník doporučil to nejhezčí z Berounky – úsek z Chrástu (u Plzně) do Roztok. Zhruba 64 říčních kilometrů. Na tři dny bez dětí prý celkem pohoda. Bylo tedy rozhodnuto! S blížícím se vyplutím ale začaly odpadávat posádky. Zuzka s Martinem (nedostatek času), Vítek (práce) a na poslední chvíli i Bene (špatné plánování). Zůstali tedy Páva a Honza (1. auto), Jana a Standa, Petra a Mori sen. (2. auto), bři Šabatové, Gábina a Mori jun. (3. auto) s odjezdem individuálním.

Čtvrtek 23. června 2016 (Rychnov n. Kn. – Chrást)

Asi poslední, kdo se o detailech vodácké výpravy dozvěděl, byla Petra. Ještě dopoledne mi Jana ze školy volala, zda platí to, co bylo domluveno. Z dálky jsem ve sluchátku slyšel Petru: „Nezbláznili jste se? Odrovnáme si záda!“ Smála se u toho, což ji prozradilo. Dělala si srandu. Pro naše auto Standa stanovil čas odjezdu po páté hodině. Osobně jsem to tipoval na půl šestou až šestou. To jsem i Janě řekl, když mi ve čtvrt na šest volala, zda jsme již na cestě. Záhy však Standa dorazil. Ze včasného odjezdu jsme se však dlouho netěšili. Standa si při zavírání kufru vlastního auta málem amputoval kus svého nosu. Citelně krvácel a nezbylo nic jiného, než zavítat k němu domů a nechat ho ošetřit. Dle jeho zkušeností prý nejlépe drží elektrikářská páska. Nos se však špatně lepí, a tak si musel až do Prahy přidržovat postižené místo. Teď konečně ocenil výhody automatické převodovky. Rychle jsme se stavili pro Janu s Petrou. Cesta do Prahy probíhala v klidu. No v klidu… Na prvních sedadlech klid byl. Standa si držel nos, řídil a já podřimoval. Holky vzadu si ale stále měly co říci. Před Prahou krvácení ustalo a Standa měl k dispozici obě ruce. Hned holkám nabídl karamelu a rázem byl klid i vzadu. Trochu jim zalepila ústa… Prahou jsme projeli rychle, ale dálnice na Plzeň nás brzdila. Neustále nějaká omezení. Konečně jsme dorazili do tábořiště U Dolanského mostu. Hned na nás mával Páva od bufetu a s pivem. Přidali jsme se k nim a společně čekali na poslední auto. Chlapci trochu bloudili po Praze, ale konečně také dorazili. Byli jsme kompletní. Kolem půl deváté jsme vyfasovali lodě a vybavení. Byl krásný večer, stan proto stavěl jen Tom a Gábina. Ostatní si připravili ležení na plachtě pod širákem. Vrátili jsme se pod střechu ke zdroji a vesele se bavili. Došlo i na proslulé zavařované broskve od Honzy. Jen Petře jsme museli trochu důrazně domluvit, ať se ve sklenici jen tak nerýpe a řádně ují. Ať se do toho nějaký ten rum vejde… Během večera jsme si navzájem vyměnili spoustu potřebných informací. Jak na skleník, zda je lepší podezdívka z betonu, nebo ztraceného bednění, využití různých tvarů skleníků, výrobce a výhody vyvýšených záhonů. Žádné plané hospodské řeči. Dobrou pohodu narušil pouze v závěru výčepní, který upozorňoval na zavírací hodinu a na to, že nevidí rád flašku rumu na stole. Standa mu však ukázal svoji pravou, respektive levou (zraněnou) tvář hospodského rváče a on ustoupil. Po chvilce jsme se odebrali do svého ležení a ještě poseděli u ohně. Spát jsme šli dost pozdě.

Pátek 24. června 2016 (Dolanský most – tábořiště na Rybárně - 27km)

Páteční ráno bylo nádherné. Jasná obloha, teplo a zpěv (někdo říkal řev) ptáků. Postupně jsme se probouzeli, vykonali ranní hygienu a připravovali k odplutí. Všichni byli natěšení, a tak jsme s Petrou zůstali z ničeho nic na břehu sami a koukali na vzdalující se kamarády. Už jsme mysleli, že je uvidíme až večer. Po chvilce jsme je však dohonili. Řeka je to fakt pěkná. Krásné údolí, břehy zarostlé lesem, občas louka a civilizace daleko. Rychlost plutí nás mile překvapila. Nebylo to tak hrozné, jak se o tom mluví. Většina jezů je však rozbita a nejsou moc schopné plutí. Nemít plastové lodě, všechny přenášíme. Výprava se rozdělila na dvě části. Rychlejší a pohodáře. Před jezem jsme se obvykle spojili a chvilku soulodili, vyslali nejodvážnějšího dobrovolníka na jez a podle jeho výsledku se zařídili ostatní. Rychlejší tok pod jezem nás však opět roztrhal. Nikam jsme nespěchali a na lodích vládla vesměs pohoda. Sluníčko hřálo a voda zvala ke koupání. Toho jsme na jednom pěkném místě využili. Zatímco jsem se svlékal, Páva s Petrou se už spokojeně ráchali v řece. Honza, stojíc po kolena ve vodě, se teprve osměloval. Hupsnul jsem tam také a slastně vychutnával koupel. Honza na nás nevěřícně koukal a vznesl nemístný dotaz: „Chcete říct, že si to vážně vychutnáváte?“ Trochu jsme ho popoháněli, ale moc si nedal říci. Prý: „Nechci se nakazit angínou klitoris!“ U nesjízdného jezu Darová jsme dohnali bratry Šabaty. Přenesli jsme lodě a vydali se na pivo k lesu. Pohodový bufet s ochotnou a vysmátou obsluhou. Dobré pivo, hudba, pohodlné houpací sítě - co víc si na vodě přát. Náladu pouze trochu kazil Honza popoháněním k další cestě. Nazvali jsme ho Honzou Honičem a uposlechli jeho výzev. Cestou zpět nám důvěrně sdělil: „ U nás doma v Žamberku mi říkají Honza Chrt.“ Na jídlo jsme se stavili na tábořišti v Plané. To bylo ale zklamání! Dlouhá fronta a obsluha vázla. Někteří už měli objednáno, nechtěli jsme proto pokračovat bez nich. Na Honzu se soustředily vyčítavé pohledy. Se sklopenou hlavou trpělivě čekal na občerstvení. Po naplnění břich jsme se pro nabití sil rozložili ve stínu na břehu Berounky a dali si dvacet. Všem to prospělo. Následný Kaceřovský mlýn byl vcelku sjízdný. Jen nás Páva při vjezdu do šlajsny trochu oslepil sprškou vody. Hned po pár set metrech na nás číhal velice zrádný jez (Žikovský mlýn). Tvářil se jako sjízdný, ale pouze pro lehké lodě. Bez obhlídky jsme na něj s Petrou vyrazili. V půli jezu se mi háček rozhodl vystoupit a vyndával nohu z lodě. Včas si to rozmyslel, ale o chvíli později možná litoval. Špice lodi se nám zapíchla do šutru pod hladinou. Náraz nás srazil ze sedaček a proti převržení jsme byli už bezmocní. Páva s Honzou se poučili a Páva si tak na pár metrů mohl zkusit „zadáka“. Díky odlehčenému předku a těžšímu zadku (lodě) to zvládl skvěle. Ani tento důkaz kvality mu nepomohl a na zbytek cesty byl opět „háčkem“ Krátké přestávky jsme opět využili ke koupání. Hrad Libštejn jsme minuli bez povšimnutí. Všichni spěchali do tábořiště Kobylka. Byla to jedna z možností pro dnešní přenocování. Nebylo však ještě tak pozdě a do dalšího kempu cca 6km. Navíc zde bylo velice rušno. Opět jsme se posilnili a při závěrečných kilometrech už nikdo nespěchal. Bez problémů jsme dopluli do tábořiště Rybárna nad Rakolusky. Holkám se to sice moc nezamlouvalo (neposečená tráva), ale dál už nikdo nechtěl a i jim se zde nakonec zalíbilo. Čtvrteční večer a páteční kilometry se podepsaly na všech. Dnes žádné velké ponocování a všichni jsme se brzy sešli na plachtě a ve stanech.

Sobota 25. června 2016 (Rybárna – tábořiště Ahoj Skryje - 22km)

Sobotní ráno bylo opět nádherné, ale předpověď počasí na dnešek vydala první varování. Odpoledne by mohl přijít déšť a bouřky. Ještěže máme s sebou rosničky… Po střídmé snídani jsme vyrazili po proudu Berounky. Opět jsme s Petrou na řece osaměli. Nikdo na nás nepočkal :-(. Mělo to ale svou výhodu. Dopoledne bylo trochu vzdělávací a já se dozvěděl, jaký je rozdíl mezi motýlicí, vážkou a šídlem. Veškerá ta havěť kolem nás kroužila v hojné míře. Část výpravy jsme dohonili na jezu pod Krašovským mlýnem. Někdo se zde koupal dobrovolně, jiný ne. S Petrou jsme byli dobrovolníci. Všechny nás zaujal nedaleký mlýn. Honza se vypravil prozkoumat jeho historii. Chvilku jsme ho podezírali, že narazil na zdatnou selku, u které již zůstane. Po chvilce se ale vrátil. Mlýn pochází z roku 1698. Za další zákrutou na nás už zbytek výpravy mával z hradu Krašov. Jsou to rychlíci. Přirazili jsme ke břehu a šplhali za nimi. Kastelán nám prodal pivo, převyprávěl minulost a my si trochu odpočali. Jen Páva přišel trochu k úhoně. Tak dlouho dráždil vosy na půdě, až dostal žihadlo. Od hradu to nebylo daleko do klasického socialistického rekreačního střediska U Bobíka. Vařili zde ale dobře a na nás opět po dobrém obědě padla únava. Zelený trávník zlákal všechny k ulehnutí. Tentokráte jsme však dlouho nelenošili. Kupící se mraky nevěstily nic dobrého. Na dalším jezu (Lejskův mlýn) dělali dvě posádky (Šabatové a Tom) blbosti a do jezu vjeli společně. Z dálky jsme viděli, jak se bratři cvakli. Petra se chtěla koupat a potřebovala vykonat potřebu, opustila naši soulodící společnost skokem do vody a odplavala ke břehu. Mně tak poskytla možnost sjet jez bez úhony. Ten byl tentokráte osudný pro Standu s Janou. A já se musel namočit a zachraňovat Standovi boty. Odtud byla řeka líná. Začalo se víc soulodit. Na jednom místě byl na břehu vytažený motorový člun. Koupající se osádka nás chtěla vyklopit, ať prý z toho taky něco máme. Odtáhnout nás do Zvíkovce však nechtěla. Ráďa místo kormidlování pozoroval podprsenky na břehu a tím jsme se málem zapíchli do břehu. Posádka člunu byla totiž zcela nahá a nám se rázem nechtělo nikam spěchat. Popohnaly nás kapky deště. Za soulodění s Pávou, během kterého jsme se dozvěděli slasti a strasti nákupu, prodeje a nošení spodního prádla a vrchního oblečení od Honzy a Petry, jsme dorazili do Zvíkovce. Opět krátké občerstvení a přenášení lodí. Jediný, kdo se bláznivě pustil do sjíždění jezu, byl Tom. Měl jsem sto chutí naplácat mu na zadek, ale byl daleko a je dospělý.  Se Standou jsme zcizili měkkou podložku pod naše pozadí a rozdělili se o ni. To bylo pohodlí! Zbylých šest kilometrů nám už nedalo zabrat. První, co jsme z našeho nocoviště uviděli (lépe řečeno uslyšeli), byl řev koupajících se dětí. Trochu nás to zarazilo. Pomalu nebylo ani kde přirazit ke břehu. Po chvíli otálení se to všem podařilo. Honem se ještě vykoupat, vytáhnout lodě na břeh a zabrat místo pro nocleh. To nebylo jednoduché. Ani rozhodování, zda spát pod širákem, nebo stavět stan nebylo jednoduché. Zatím jsme jen roztáhli plachtu a šli do hospody. Povečeřeli a klábosili. Se zájmem jsme vyslechli příčinu nedobrovolného koupání Šabatů na líném voleji. Prý mají extrémně vratkou loď a ještě ke všemu se koukali na letadlo. Měli kliku, hloubka tam nebyla. Zároveň si vyjasňovali (ale nevyjasnili), jak kdo má pádlovat. S blížícím se večerem se začalo kazit počasí. Párkrát zahřmělo, naše rosničky začaly lovit informace na radarech a nevěstily nic dobrého. To nás přinutilo postavit stany a zároveň doplatit poplatek za ubytování. Paní výběrčí si mnuly ruce. Pozdější déšť nás zahnal dovnitř právě včas. Stihli jsme obsadit jeden stůl. O chvíli později dorazila i parta s kytarou. Nálada se hned zlepšila. Škoda jen, že nedokázali hrát souvisle. Buď uměli slova, nebo hrát melodii. Večer i tak ale příjemně utekl a už jen za mírného deště nás vrchní vypudil. Z této noci mám jedno poučení. Pokud se chceš vyspat, v žádném případě si se spolunocležníkem nevyměňuj své místo a drž se starého, ale mnohokrát vyzkoušeného přísloví: „Jak si kdo ustele, tak si lehne!“

Neděle 26. června2016 (Skryje – Roztoky - 14km)  

Nedělní ráno bylo oblačné. Po nočním lijáku Berounka začala stoupat před očima. Ledabyle vytažené lodě a příslušenství omladiny pomalu začaly odplouvat. Měli kliku, že byli již vzhůru a k žádné škodě nedošlo. Na snídani jsme si vystáli frontu jako za starého dobrého totáče v jediném obchůdku. Pomalu jsme se sbalili a postupně vyráželi na poslední cestu. Zvednutá Berounka krásně tekla, tak jsme s Pávou a Honzou většinu cesty soulodili. Vynechávali jsme přírodní zajímavosti a zbytek výpravy jsme dohonili U Rozvědčíka. Tedy až na Toma. Ten včas nepřirazil ke břehu a proti proudu se mu už nechtělo vracet. Do hospody jsme přišli tak akorát. Stihli jsme se posilnit ještě před příjezdem dalších vodáků. O kousek níž jsme věnovali i čas kulturnímu vzdělávání a navštívili pamětní síň Oty Pavla. Následující jez jsme si pro jistotu obhlédli. Sjela ho i rodina s dětmi. Neměl by tedy dělat problém. Páva s Honzou našli trochu sjízdnější místo na jezu, ale svým průjezdem uvolnili schovanou kládu, čímž nám znemožnili následovat je. Kodrcali jsme se zase přes kameny. Do cíle letošního putování zbývalo posledních pár kilometrů, čas byl dobrý, nebylo proč spěchat. Soulodili jsme tedy až k letošnímu poslednímu absolutně nesjízdnému jezu v Roztokách. Přetáhli jsme ho, s respektem jsme si ho prohlédli a vyrazili k mostu. Až tam jsme se sešli s Tomem a Gábinou. Dnes měli takřka celé dopoledne pro sebe. Vyházeli jsme si věci na hromadu, odevzdali vybavení a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Řidiči vyrazili pro auta zpět do Chrástu a zbytek na nedaleký hrad Křivoklát. Trochu jsme si ho museli zasloužit. Pěšina vedla přes kopec a lesem. Holky šly statečně vpředu a všechna klíšťata se tak nachytala na ně. Po návštěvě věže, výuce střelby z kuše (Petra), občerstvení v kavárně a poučení z historie (výstava o legiích) jsme se nejkratší cestou vrátili zpět. Bylo to akorát, řidiči s auty se přijeli během čtvrthodiny. Zbývalo už jen společně poobědvat v hospodě u jezu (výborná), nezbytná společná závěrečná fotka a odjezd domů. Malou kolonu našich aut vedl ten nejzkušenější – Standa. Průjezd Prahou mu nedělal problém, ostatní se ho zuby nehty drželi…

Letošní, už šesté putování po našich řekách skončilo. Za sebe můžu říci, že bylo nejvydařenější.

Mori

 

29.07.2016