Novinky

Otava 2015  Akce | 08.07.2015


Již se pomalu stalo dobrou tradicí zakončit volejbalovou sezonu splutím nějaké řeky. Pro letošek jsme si vybrali zlatonosnou Otavu. V přípravách jsme už zběhlí. Nejtěžší je vybrat termín. V podstatě se to řídí podle Jany D., jak ji uvolní ze školy. Letos určila víkend 26. – 28. června.

Do poslední chvíle jsme byli liší. Páva-Honza, Míra-Jana, Bene-Vítek (osvědčené posádky) a Mori jun.-Gábina, Zuzka-Martin, Standa-Petra (kolegyně Jany), Ráďa Š.-Petr Š. (nové posádky). Já zůstal bez háčka a zamýšlel jsem vytvořit velitelskou loď pro tři a přisednout k Honzovi a Pávovi. Pro letošek jsme i Endyho nechali doma. Ze břehu to měla všechno jistit Jana N. [Nováková alias Šomlena (moravský výraz a od Pávi povolené označení jeho novomanželky)] na bicyklu. Aby všichni věděli o všem, byla na pondělí svolána krátká informační schůzka. Ti, kteří měli zájem se něco dozvědět, se dostavili, ti kteří si mysleli, že informace nepotřebují, nepřišli. Později se jim to vymstilo. Na schůzce se domluvilo vše potřebné k odjezdu do výchozího místa Sušice. Zároveň jsem jim sdělil všechny informace o kilometrech na den, kempech, kultuře atd. Několikrát jsem jim řekl, ať si vše píší, ale bylo to marné. Na závěr jsem je upozornil na novou skutečnost. Na dotazy: „Kdy už tam budeme?“ „Jak je to daleko?“ „Kde to jsme?“ a jiné dětinské otázky zásadně neodpovídám a zavádím pokuty za ně – malého panáka rumu. Byl to skvělý nápad! V úterý mne potěšil Standa, protože zajistil sudého účastníka – svoji dceru Pavlu. Na mne tak připadl háček Petra.

Čtvrtek 25. června 215 (Rychnov n. Kn. – Sušice)

S Benem a Vítkem jsme měli zajištěný odvoz se Standou. Čas odjezdu stanovil na 16. hodinu. Nikdo z nás však nečekal, že to tak bude. V 15.45 volal nový čas. Prodloužil jsem tak utrpení Endyho, neboť ten podle oblečení poznal, že se chystám na řeku a děsně se začal těšit. Na posunutý termín dorazil Vítek s rodinou. Vyložil věci a společně čekali na Standu. Svým zpožděním nám ale poskytl vykonat řádně tělesné potřeby. Skočit si na záchod a zakouřit si do zásoby. Varoval nás totiž, že nikde nestaví. Konečně dorazil, naložili jsme mu auto a vyrazili pro Bena. Následně pak přes Prahu (pro Pavlu) do Sušice. Asi nás má rád, protože stavěl 2x. Pravdou však je, že prvně to bylo pro naftu (v Týništi) a podruhé před Prahou k nastavení navigace pro vyzvednutí dcery. Víc už opravdu nepovolil. Neobměkčilo ho ani hladové naříkání Vítka. Jak cestovali ostatní, nevím, ale postupně jsme se v kempu v Sušici sešli všichni. Až tedy na Míru, Janu a Petru. Dvě učitelky z posledního školního dne jejich ředitel neuvolnil. Kdo by rozdával vysvědčení, že? U výčepu jsme se seznámili s nováčky, dohodli se, že budeme auta převážet (ráno jsem pochopil proč…) a rozdal jsem odznaky. Letos vyšly na 450,-Kč/kus . V ceně ale byla loď pádla, vesta a barel.

Pátek 26. června 2015 (Sušice – Střelské Hoštice - 26km)

Ráno nás vytáhlo ze stanů sluníčko. Bylo příjemné teplo. K snídani se konzumovaly ještě domácí zásoby. A z toho, co jsem viděl, mi bylo jasné, že se auta převážet musí. Stůl pod přístřeškem se prohýbal pod domácí stravou. Ani se to do otevření výdeje lodí (9.00 hod.) všechno nestačilo zkonzumovat. Konečně se vše sbalilo a vyrazili jsme pro lodě. Pan výdejce poznal, co jsme zač (jiná taková výprava tam prý dnes není) a ochotně změnil objednávku. Každá loď odřekla jeden barel. Vzhledem k neúplnému počtu členů výpravy vznikla drobná komplikace. Jednu loď musel někdo stáhnout a já jel bez háčka. Loď jsme přivázali Standovi (jako nejrychlejší lodi minulých ročníků), já se občas připojil k Pávovi s Honzou. Jediní oni si vynesli loď nad první jez a zkušebně si ho sjeli. Postupně jsme se vydávali na řeku a seznamovali se nejen s ní, ale i s loděmi, případně nové posádky mezi sebou. Jelikož Šomlena vyrazila separátně na jízdu kolmo, stanovila nám (respektive Pávovi) 13. hodinu hodinou srazu v podhradí Rábí. Měli jsme co dělat. Sice se nám do cesty motala výprava Slováků, s přibývajícími km stále více pod vlivem, ale pouze jeden bufet a žádný jez. Stanovený čas srazu jsme tedy dodrželi, Šomlena jen s nepatrným zpožděním. Dokázala však, že novomanželka je vzorná a nepřidá se k někomu na první zapískání. Až při druhém nás poznala. Při cestě na hrad jsme si všimli, že se od nás vodáků chtěla přeci jen výrazněji odlišit. Aby všem bylo na první pohled jasné, že do lodi nesedne a co je jejím prostředkem pro přesun, nechala si na svém lýtku obtisknout ozubené kolo. Do konce našeho putování po Otavě si ho tam ponechala. Na náměstí v Rábí je několik hospod, ale dali jsme přednost kultuře. Po obědě bych nikoho na hrad už nedostal. Zakoupili jsme si vstupenky na prohlídku, tedy až na Vítka (ten jen na nádvoří - dostal příkaz šetřit) a volný čas jsme trávili každý po svém. Někdo se natáhl, někdo hrál středověký hlavolam, někdo si byl zajezdit na dřevěném koníkovi. Po nasycení ducha jsme nasytili i tělo. Až na druhý pokus, ale takřka všichni odcházeli spokojeni a hlavně pomalu. Sluníčko hřálo a na žádné skvělé sportovní výkony to nevypadalo. Řeka se trochu zklidnila a bylo místo a hlavně chuť na oblíbené soulodění a rum. Konečně se objevily i všemi očekávané a oblíbené jezy. Většina je v průvodci popsána jako nesjízdné, ale za tohoto stavu vody a typu lodí jsme zvládli skoro všechny. Tedy ne všichni. Jen naše nejzkušenější posádka (Páva, Honza) se trochu vykoupala a hned 2x. Trochu večer sklidila od Šomleny posměch, ale ta netuší, jak je to těžké… Do kempu ve Střelských Hošticích jsme dorazili trochu později. Už nás tam čekal zbytek výpravy (Míra, Jana, Petra). Nebyli však informováni o proběhlých změnách a háček Petra se hnala ke špatnému zadákovi – Standovi. Loď jsem tedy musel ke stanům odtáhnout sám. Postavili jsme si stany a vyrazili k výčepu. Naši zábavu rušila pouze produkce tří kapel a výběrčí vstupného. Naštěstí si nechala vysvětlit, že jsme připluli po řece a o hudbu zas až takový zájem nemáme. Pamatovala si nás a někteří se na parket později nedostali. Rozebrali jsme průběh plavby a chyby na jezech a postupně zalézali do spacáků. Pouze Míra byl po dlouhé cestě autem trochu zmatený a nemohl najít ten pravý stan. Jakási světluška ho prý zachránila…

Sobota 27. června 2015 (Střelské Hoštice – Štěkeň - 22km)

Ráno nebylo slunečné a občas padla nějaká ta kapka. Museli jsme se tedy připravit a na vodu shora. Vše jsme sbalili, naložili do aut a čekali, až je převezou. Jez u kempu jsme přenesli, ten byl fakt nesjízdný a pomalu se vydali vstříc zážitkům. I když počasí tentokráte moc nepřálo, soulodilo se přeci jen trochu více, než včera. Vody přibylo a bylo i víc ochotných rukou, které vytahovaly rum. Na oběd jsme zastavili už za drobného deště v Katovicích. Jídlo bylo dobré, jen to byla trochu loterie. Každý při placení vyfasoval číslo a čekal na oznámení toho svého. Popořadě však vyvolávána nebyla, a tak se ozýval jásot při každém oznámeném čísle. V kempu byl k dispozici volejbalový kurt a dokonce i míč. Vzhledem k tomu, že jsme volejbalový klub a toto bylo volejbalové soustředění, museli jsme si zahrát. Tedy jen někdo. Někdo se jen díval, jiní se natáhli v odpočívárně (jak Jana poznamenala  - v márnici). Dohráli jsme, oživili naše mrtvoly a opět vypluli. Páva od zvěda Šomleny dostal informaci, že ve Strakonicích je jakýsi festival. Nic nemohlo zadržet žíznivé posádky a rozdělili jsme se na dvě party. Před Strakonicemi voda moc neteče a ještě začalo dost pršet. Zároveň nás zákeřně přepadli účastníci neckiády (piráti a trpaslíci) a zaútočili na nás. Trochu nás zlili, ale podařilo se mi je zahnat svojí ruční (a až do teď všemi vysmívanou) stříkačkou. Pomstili jsme se však na Šmoulech… Pršelo už opravdu hodně, ale ta trocha té vody navíc už nevadila. Schovali jsme se pod mostem a Vítek, kterému byla zima, prosazoval zhuštění schovaného davu po vzoru tučňáků. Asi jsme nepůsobili moc důvěryhodně, tak u místních nepochodil. Jedné slečně se ho však zželelo a půjčila mu deštník, aby si mohl skočit pro pivo. Asi se ve frontě dostatečně zahřál a přestal se klepat. Přeháňka pomalu přešla a opět vysvitlo slunce. Jelikož jsme byli trochu roztříštěni, stanovili jsme čas odjezdu na 16.45 a někteří vyrazili do města. Prošli jsme náměstí a hrad a ve stanovený termínu se všichni sešli u lodí. Ráďa málem s 50 pivy, na které dostal poukázku, když pomáhali vytahovat soutěžní vítězný vor na břeh. Stejně, jako my všichni se chová fair play a cenu vrátil. Ze Strakonic to opět moc neteče a hlavně řeka je hodně špinavá a místy i smrdí. Do cíle jsme se dostali opět takřka za soumraku. Možná to ale bylo zataženou oblohou. I přes mírný pokles teploty a značné vlhkosti si Bene s Vítkem neodpustili koupání. Před jezem totiž podcenili hloubku a prudkost břehu a pomaličku se při vystupováni ponořili do vody. Oblékli jsme se do teplého a honem postavili tábor. Pod střechou u občerstvení jsme rozebírali prožitý den. Pod vlivem úspěchů Bene přinesl vítězné doutníky a „znalci“ je kouřili. Poslední už koloval mezi takřka všemi. Nejméně nadšený byl Páva, protože Šomlena začala pít pivo (z toho měl radost Honza) i kořalku a doutník u ní po počáteční nedůvěře zůstával nejdéle. Během večera jsme se dozvěděli i podrobnosti sexuální výchovy na skuhrovské devítiletce od školské odbornice Petry. V přestávce bouřky jsme se postupně odebrali do svých stanů.

Neděle 28. června 2015 (Štěkeň – Písek - 18 km)

Ráno naštěstí bylo opět slunečné. Někdo posnídal ještě z vlastních zásob, někdo si skočil do vesnice. Příjemná procházka po dvou dnech sezení v lodi. Po nočním dešti vody nepřibylo. Nedělní trasa byla nejkratší, ale ne nejlehčí. Jezy se dařilo překonávat v pohodě. U jednoho jsme lehce poobědvali. Možná to bylo silným pivem, možná únavou, možná nedostatkem rumu (přibylo řidičů), ale poslední kilometry nebyly jednoduché. Část posádek si prohodila místa v lodích. Některým to vydrželo, jiným ne. Každopádně se projevil třetí krizový den. Nejdříve se „cvakli“ Ráďa s Petrem o větev, následně se trochu hádali při výměně místa, další větev potopila Standu s dcerou, na peřejích, kdy jsem si liboval, jak jsme je zdolali a přesně dle přísloví: „Nechval dne před večerem…“ (Honza dodal: „...a svou manželku před smrtí!“), jsme se „udělali“ s Petrou. Katastrofy dovršil Míra s Janou, kteří v peřejích, ale bez kamenů dokázali takřka nemožné. Také se „cvakli“. Pomohli jsme jim vylít loď a tím nabrali trochu zpoždění. Před Pískem voda fakt neteče a už jsme byli líní. Dohnali jsme jen Standu a za soulodění dorazili do cíle našeho letošního putování. Ostatní už měli lodě naloženy a někteří už byli dokonce v hospodě. Ještě se mi je podařilo sehnat dohromady ke společné závěrečné fotce. Dorazila už i Šomlena. Poťouchle se mne zeptala, kdo se dnes „udělal“. Hrdě jsem se přihlásil a zároveň upozornil, že bude mít jednodušší, když se zeptá, kdo ne. Moc posádek se nehlásilo.  Fotka se podařila a následoval volný program. Zuzka s Martinem odjeli, ostatní vyrazili do Písku trochu za kulturou, trochu na jídlo. Cesta domů byla individuální. Míra nedůvěřoval navigaci (oprávněně), ale po krátkém bloudění jsme nabrali ten správný směr a bezpečně dorazili domů.

Letošní, jubilejní V. výprava na české řeky se dle mého názoru vydařila. Už během plavby si účastníci přáli příští rok splout Berounku. Dle Petry krásná příroda, ale volej. Asi to bude chtít víc rumu…

Mori

 

19.06.2019